Pavel Büchler (1952)
je výtvarný umělec mezinárodně známý zejména svou konceptuální prací s textem, zastaralou technologií a médii. Jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách řady významných institucí, včetně londýnské Tate Gallery, Van Abbemuseum v Eindhovenu nebo Sprengel Museum v Hannoveru. Je také považován za vlivného pedagoga a příležitostně se věnuje i kritické činnosti.
Studoval typografii na pražské Střední průmyslové škole grafické a poté na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Z vysokoškolského studia byl vyloučen v roce 1976 po zákroku Státní bezpečnosti a o pět let později se vystěhoval do Velké Británie. Usadil se zprvu v Cambridge, kde spoluzaložil a vedl úspěšnou fotografickou galerii Cambridge Darkroom. Koncem 80. let začal také vyučovat na Slade School of Art v Londýně a v roce 1992 se stal vedoucím na Glasgow School of Art. Roku 1997 byl jmenován profesorem výtvarného umění na Manchester Metropolitan University, kde působil až do roku 2016 a kde je nadále emeritním profesorem.
Pavel Julius Ptáčník (1984)
je výtvarník a hudebník (Lo/ve), který mohl být kybernetikem (Sřední škola aplikované kybernetiky), oděvním návrhářem (Textilní design, Hradec Králové), ale nakonec se stal vystudovaným malířem (IPUS Ostrava, Atelier 1, Dana Baladána). Všechno to ovšem zúročil ve své tvorbě, která sahá od samostaných výtvarných výstav, přes divadelní hudbu až k výtvarným návrhům scény (divadelní spolupráce mj. s Janem Kačenou, Davidem Pizingerem a Markétou Ptáčníkovou (roz. Dvořákovou). Sbírka Negative Friend (Officina Praga, 2021) je jeho prvním vydaným literárním textem.
Petr Šmíd (198?—208?)
je uprchlým historikem s eminentně-evidentním zájmem o literaturu a černou hudbu, což mu dovoluje toulat se zapadlými kouty světa a takřka bezprostředně cítit pot černé kůže z podpalubí. Je jedním z mála skutečně literárních redaktorů ČRo Vltava. Ironický strážce ohně. Z mnoha – dosud neuvedených – důvodů upřímně nesnáší svět post-duchampovského výtvarného umění. Nautický úsvit (Officina Praga, 2022) byl jeho prvním publikovaným prozaickým souborem. Následně zveřejnil své Dějiny světa (Rubato, 2023) a napřesrok Brazilské fotbalové legendy (Officina Praga, 2024).
Ulises Carrión (1941—1989)
je považován za nejvýznamnějšího mexického konceptuálního umělce. Zvláště je oceňován jeho mezinárodní vliv na definování pojmu artists’ books a obecně na konceptualizaci knihy prostřednictvím jeho manifestu The New Art of Making Books (1975). Carriónův zájem o nové formy umění se ale neprojevoval jen v oblasti knižní tvorby. Jeho dílo zahrnuje kromě velkého množství knižních děl (bookworks) také filmy, videoart, zvukové instalace a performance, stejně jako několik vydavatelských a kurátorských projektů. Většina Carriónových uměleckých aktivit se promítla i do jeho teorií.
Carrión se narodil v San Andres Tuxtla ve Veracruzu. Po studiu filozofie a literatury na Universidad Nacional Autónoma de México zahájil svou kariéru jako úspěšný a respektovaný mladý spisovatel. V roce 1964 získal grant na další studium na pařížské Sorbonně a krátce poté odešel studovat na Goethe-Institut v německém Achenmühle a později do anglického Leedsu, kde na univerzitě studoval anglický jazyk a literaturu a kde rovněž odpromoval. V roce 1972 se usadil v Amsterdamu, v němž spoluzaložil In-Out Center (1972–1975) a v roce 1975 otevřel knihkupectví Other Books and So – první prostor svého druhu věnovaný všem typům uměleckých publikací.
S.d.Ch. (1970)
je dobrý chlap, výtvarník, hudebník (Ruce naší Dory), loutkohorec, esejista, básník, dramatik a prozaik. Vyučený číšník z rozhodnutí svých životadárců tíhnul k hrobařině, které se mnoho let věnoval na pražských hřbitovech, aby se jako bývalý fotbalový brankář vrátil k fotbalu na pozici správce fotbalového hřiště. Momentálně je chatařem na volné noze. Napsal a vydal řadu oceněných divadelních her a komiksů a provozoval Loutkový seminář Varlén. Do světa velké literatury jej uvedl Ivan Mečl se svým nakladatelsvím Divus, který kromě řady komiksů a divadelních her vydal i první ucelenou prózu S.d.Ch. Studená vlna (2012; druhé, opravené vydání: Rubato, 2022). Další prozaická díla vydalo nakladatelství Rubato: roku 2015 soubor tří kratších próz Sekundární trilogie (Nouzové Imitatio Christi, Pastýřské déjà vu, Funerální sen o životě) a roku 2021 román-esej Skutečné zrání. Roku 2021 rovněž vyšel svérázný úvod k jeho dílu Převaděč mrtvých (Officina Praga, 2021).
Jaroslav Tvrdoň (1976)
je nakladatel (Rubato, Officina Praga), knižní úpravce, editor, spisovatel (Tam nahoře, Dauphin, 2005; Manuál rybářského učně, Officina Praga, 2022; Rufus rybaří, Baobab, 2023) a učitel.
Lukáš Prokop (1982)
je literární teoretik, historik, překladatel a spisovatel. Z francouzského jazyka přeložil knihu Georgese Pereca Muž, který spí (Rubato, 2016) a s Moe Binarovou cestopis Henri Michauxe Ecuador (Rubato, 2017). Jako editor připravil k vydání sborník Jak vznikla a hospodařila TJ Letové sporty Tleskač v Praze (Rubato, 2012), dále (spolu s Janem Bílkem) nalezené rukopisy Jarmily Glazarové pod titulem Deštný prales, Kongo, Pygmejové a jiné práce (Rubato, 2017) a sbírku Fráni Šrámka Fráňa Šrámek (Officina Praga, 2021). Jako autor je podespán pod cestopisným titulem Al-Jazair (Officina Praga, 2020). V Památníku národního písemnictví (PNP) mu roku 2022 vyšla jeho disertační práce Nedokončené konstrukce (Stendhal, Deml, Michaux) věnovaná fragmentární povaze nejen psaní u těchto tří literárních miláčků.
V PNP je rovněž zaměstnán. Povahu svého zaměstnání líčí autor sám takto: „Jsem v PNP krátce, a tak jsem si prohlédl jenom nepatrné množství fondů. Ve všech, i když jsem zvyklý spíš číst, jsem nakonec sklouzl k fotografiím. Mezi těmi, které jsem viděl, na mě největší dojem udělal konvolut fotografií Blíže neurčené besedy s neznámými lidmi z fondu Jarmily Glazarové. Vlastně ani ne všechny, ale čtyři pět fotografií z tohoto oddílu. Na jedné spisovatelka sedí za jídelním stolem, kde je, jak se říká „zatvářněno“ obličeji, jaké už dnes nejsou k vidění. Sedí navíc stranou, skoro pod pověšenými kabáty. Ta fotografie působí dojmem, že se nepovedla, že je na ní Glazarová zachycena náhodou. V popředí je totiž dominantní kuchařka s mísou polévky. Působivost, vlastně malý příběh, vzniká kombinací několika skutečností. Tím, že Glazarová není v centru, jakoby jí objektiv dával svobodu a volnost, nedoléhá na ni svazující pozornost. A tak, kdyby chtěla, mohla by se kdykoli od stolu nenápadně „vypařit“. Dojem je posílený skutečností, že je v lehkém předklonu, opírá se o lokty, zřejmě vstává, zdá se, že by klidně od talířů mohla vyskočit a přes hlavy ostatních jedlíků zmizet mimo záběr. Takovému rozuzlení by nasvědčovala i druhá skutečnost, a to kompozice. Spisovatelka někomu naslouchá, ale ještě je, jak řečeno, trochu „zašitá“. Zdá se spokojená: jakoby jen tak si sedět mezi povídajícími a stolujícími lidmi bylo to nejlepší, co se dá zrovna podniknout. Z toho všeho mi vychází pocit velké lehkosti a snadnosti, který člověku dává provádění obyčejných věcí.“
Petr Borkovec (1970)
básník, překladatel a prozaik, kterého není třeba dlouze představovat.